Jednou zdál se mi takový sen,

že jsem žil jako by byl den.

Avšak věděl jsem,

že je to jenom sen.

Předtím jsem četl článek o lucidních snech,

po čemž jsem si klidně leh.

Opět zdál se mi sen,

po probuzení jsem se cítil méněcen.

Je to jasné – sečetly se mi dny,

protože mám lucidní sny.

Odpočet šílenství běžel dál,

a toho jsem se vždycky bál.

Odpočet dosáhl kritického bodu,

Šílenstvím se naplnilo dno velkého sudu.

A stalo se, čeho jsem se obával,

jako blázen jsem se choval.

A od té doby stál a stál,

na blázna si hraju dál.

Nevěděl jsem, zda zdá se mi jen sen,

anebo jestli je teď nový den.

Nevěděl jsem jestli bdím, nebo mám jen děsný sen,

cítil jsem se špatně – cítil jsem se méněcen.

Cítil jsem se méněcen,

protože zdál se mi lucidní sen,

Nevěděl jsem, jestli to je realita nebo sen,

Co zdá se mi i v den.

Zešílel jsem, je to tak,

Ptáte se: „Proč a jak?“?

No, šílenství mysl mou okupuje a tak…

Kde mám jistotu, že jsem?

Že „svět“ není jenom sen?

Že to vše je realita a že

člověk je nejvyspělejší tvor světa?

Co když je Země jen vězení galaxie,

kde jen nejzaostalejší tvor žije?

Co když máme v galaxii mnoho jiných stvoření,

kteří jsou na mnohem vyspělejší úrovni?

To já nevím, ba ani netuším.

Jediné co vím je, že nic nevím.

Rád se jen tak dívám, když jsem sám.

Rád přemýšlím, když jsem sám.

Baví mě přemýšlet, když dobré myšlenky mám.

Ale nejde to, když už nějakou sklenku mám.

Často jsem v jiném světě, když šťastný jsem.

Kruté vždy je to zjistění, že to byl jen sen.

Ach, krutý to sen, když nemohu ven,

a jsem ve světě svém uvězněn. 

Jak mohu vidět své já?

Jak mohu vědět, kdo jsem?

Kdo tuhle informaci mi dá,

aby skončilo peklo a začal sen.

Zamyslete se a zkuste najít odpověď,

není to o mě, ale možná to zní jako zpověď.

S životem pod mostem já nejsem spokojen.

Něco já jsem chytil, nevím co jsem cítil.

Osudu svého jsem se bál,

ale přesto jsem šel dál.

Teď něco leží mi v cestě,

Ale já chci jít dál.

Něco leží v cestě mojí,

poté prolíná i tu tvoji.

Něco leží mezi náma,

nemůžem za to – to příroda sama.

V cestách našich leží strach,

že každý je potenciální vrah.

A když deprese pomine,

pohoda, ta nemine.

A nakonec ten strach

rozpadá se v prach.

Nikdo neví, kdo já jsem,

všichni znají moji část jen.

Nikdo nezná plány mé,

ne, to skutečně ne.

Myslet si to někdo může,

ale já vím sám, že

nikdo mé já znát nemůže,

na to vždy si pozor dám.

Jen však pod vlivem alkoholu,

si na to pozor dát nemohu.

A proto bych já neměl pít a

musím se naučit silnou vůli mít.

Další den jen kocovinu mám,

A všude připadám si sám,

když kamarády nevnímám.

Alkohol dělá z lidí zvířata,

moje místo, to je chata.

Skutečně už přestanu kouřit a pít,

a myslím si, že se mi bude lépe žít.

Prázdný list papíru přede mnou leží,

Měl bych jít spát, ale mysl má je svěží.

Z chaty já se vrátil, ale co teď dál?

Kouknu na televizi a vidím seriál.

Když odcházím do pokoje svého

k papíru prázdnému,

Cítím něco uvnitř srdce mého

nesoucí inspiraci mozku mému.

Začínám psát, za půlhodiny zjistím, že pozdě je,

Budu psát dál, hlavně že mi dobře je.

Nechci zavřít oči, ještě nechci spát,

Není to tak, jak by se mohlo zdát.

Chci psát dál, až unavím se, jdu spát,

protože chci psát pořád dál.

Chci psát

Chci psát

Chci psát dál

PS: Budete-li mít čas, napište mi...

Michal Novotný
Autor